Strašák jménem Třicítka

Tak a je to tady. Velké téma, které v sobě okecávám už nějaký ten pátek a nemůžu se k němu pořádně vyžvejknout. Protože vlastně ani já sama, nejsem  schopná říct, jak to vlastně mám. Nicméně odložím teď ego (říkající, že věk je jenom číslo) do šuplíku a pokusím se co nejobjektivněji vylíčit situaci, kterou poslední dobou kolem sebe pozoruju.

Je mi dvacetosm, nejsem žádná stará hydra, ale ani ne mladice. A i když mi lichotí každá žádost o občanku v Albertu, moc dobře vím, že času člověk prostě neporučí.

Nikdy jsem se stáří nebála, ani třicítky. Teď jsem se ale bát začala, ani ne tak toho čísla, ale spíše toho, co představuje. Pro mě to totiž znamená dospělost, a to tak že definitivní. Třicítka pro mě není jenom trojka s nulou, jsou to děti, manželství, hádky, kompromisy, podvody a rozvody. Nevím, proč to takhle mám, ale prostě to tak nějak vnitřně cítím. Jako kdyby měla ve třiceti končit veškerá legrace. Velké dveře s nápisem svoboda se zavřou a zůstane jenom dlouhá ozvěna a řev dítěte, který má zaražený prdíky ve tři ráno… Jó ženy, asi takhle nějak si to představuju.

Jenže, přichází bod zlomu a to uvnitř mě samotné. Protože i když mě tyhle věci neskutečně (a možná až nesmyslně) děsí, na druhou stranu po nich začínám i toužit. Najednou když vidím řvoucí dítě (musí být mojí kámošky, jakmile je to cizí dítě ve frontě, je to pro mě smrad), tak mi to tolik nevadí, že křičí a naopak jenom tak soucitně ukloním hlavu a v hlavně si pomyslím „bože, to je tak roztomilý“. A najednou cítím, jak mi uprostřed mysli začne růst semínko touhy po rodině, svatbě a jistotě. Najednou mě to přestává tolik děsit, protože mám vedle sebe perfektního partnera, milující rodinu a Mínu, která by byla vděčná za jednoho otroka navíc… A tak plynou dny, týdny, měsíce a na facebooku přibývají černobílé fotky ultrazvuků a barevné fotky z rozluček se svobodou. Křtiny, slavnosti, první narozeniny a svatby. Najednou je všech těch barev nějak moc a čeho naopak ubývá je počet holek, který děti nemají a do svatby mají daleko. A já začínám cítit tlak, který vlastně není nikde jinde jenom v mojí hlavě. Jako by se všechny pohledy lidí na sociálních sítích upíraly na mě a čekaly na to, kdy laskavě já přijdu s nějakou „barevnou“ novinkou. Ale já nepřicházím, respektive spíše odcházím do pokoje s názvem frustrace. Tam si sedám rozhněvaně na zem a ptám se sama sebe, co teda vlastně chci. V tomhle rozpoložení jsem byla posledních pár týdnů a není to nic moc příjemného.

Každopádně jóga mě naučila jedné skvělé věci. A to sice, že když přijde něco příjemného nebo nepříjemného, je dobré prostě v tom chvilku zůstat a jen tak to prodýchat… jako asánu.

Právě uprostřed toho „jen tak bytí“ jsem pochopila, že mi nikdo zbraň u hlavy nedrží a tudíž, se nemusím rozhodovat hned teď. Že žádný pseudo tlak vlastně není vůbec třeba. Jenže jsem si taky uvědomila, kolik ženských prožívá podobné věci a možná i daleko horším způsobem.

Kolik žen řeší kolem třicítky, že je stále samo a ke všem těm snům v podobě plných postýlek a prstýnků mají vážně daleko. A nebo hůř, co ženy, které jsou dlouhé roky ve více či méně perspektivním vztahu a žádný posun nepřišel. Je těžké hledat řešení, tam kde ho situace nenabízí, každopádně člověk má vždycky možnost volby. A mezi námi ženy, kdybych držela hubu a krok, tak už jsem asi 4x vdaná 🙂 Nikdy nebyl problém v tom, že by si mě třeba chlap nechtěl vzít, problém byl ve mně. To já nebyla spokojená s tím, co jsem měla. A proto si myslím, že ani vy byste se neměly spokojit s tím co teď máte, nebo nemáte. Všechno máte ve svých rukách. A co není dnes, může být doslova zítra. Neříkám, abyste šly do metra s transparentem „Koukej být můj pravý!“, ale spíš začněte s rukou na srdci přemýšlet nad tím, jestli tím co teď děláte (ať už to děláte jakkoliv a s kýmkoliv) neztrácíte tak náhodou čas. Je jedno jestli jste ve vztahu nebo jestli čekáte na toho pravého. Někdy člověk musí tomu štěstí prostě jít trochu naproti, i když to někdy znamená vystoupit ze své komfortní zóny a riskovat.

Rozuzlení mého osobního příběhu tkvělo v tom, že jsem měla strach z toho, že by se moje sny mohly splnit.

Je to trochu paradox, ale je to tak. Někdy se člověk bojí si něco přát, protože za splněným přáním vidí další zklamání, které by mohlo po čase přijít. A ženy, tohle si poslední dobou v hlavě dost přenastavuju, takže si tu nebudu hrát na žádného guru 🙂 Prostě nebojte se chtít, nebo nechtít, na oboje máte právo. A je jedno jestli se to týká dětí, manželství, práce, cestování nebo nakupování. Všechny tyhle věci jsou vlastně stejné, rozdíly jsou jen ve vaší hlavě. Vy věcem přikládáte důležitost, na to nezapomínejte. Nenechávejte se ovlivňovat tím, co se děje kolem vás, i když nás to občas pokouší. Zaměřte se na sebe, vydržte a zeptejte se samy sebe, co vlastně chcete a jděte si za tím. Protože jinudy cesta nevede 🙂 Možná, že jste čekaly ode mě nějaké rozhřešení nebo radu, co dělat dál. Ale bohužel vám ženy nemůžu dát to, co sama nemám. Já osobně jsem teď zaseknutá někde mezi chtěním a nechtěním a vlastně si to i uživám. Jen je občas těžké nenechat se strhnout okolím, a to jak tak to jediné, co vám můžu poradit. Protože občas člověk přes hlas davu pořádně neslyší ten svůj vlastní, který kolikrát říká něco úplně jiného.

S láskou Ema a Mína

Můj první měsíc jógy

Od posledního receptu na cuketové brownies se mi na blogu krapet práší, nezdá se vám ženy? Inu to je tím, že poslední dobou buším hlavou o zem a to z toho důvodu, že neustále padám. I když by se vám mohlo zdát, že je to především díky mé nemotornosti (což jistě je, a to v případě každého pátého pádu). Většinou je to ale z důvodu trénování stojek na hlavě. Před šešti týdny jsem totiž začala chodit na jógu a to především kvůli svému zdraví. Napsala jsem o tom před měsícem článek pro portál Blogerky.cz. Takže kdo z vás úplně neví o tom, co přesně mě vlastně přinutilo začít s jógou, doporučuju si ho přečíst ZDE.

Když jsem se na konci dubna rozhodla skončit s během, měla jsem docela i radost. Nohy jsem měla unavený a celkem dost nateklý… nebo teda jak řekl Mára, moje lýtka byla „v džínách krapet napresovaná“. Tímhle výrokem mě (jak jen to říct kulantně…) celkem decentně nasral, protože jsem takovou urážku vůči svým dolním končetinám striktně odmítala. Nicméně jsem musela nakonec zhodnotit, že ty moje oblíbené modré džíny z loňska prostě letos neunosím. A bohužel ne z toho důvodu, že bych je snad nedopla, ale právě pro to, že by do již zmíněných lýtek pravděpodobně nedoteklo dostatečné množstvcí krve k okysličování, jak by byly přiškrcené.

Musela jsem tedy konstatovat, že mi ta běhací pauza přece jenom prospěje. Už jsem se totiž necítila moc jako ženská, což není divu, když jsem měla nohy jako tažnej kůň.

A tak jsem si udělala rezervaci na svou první lekci jógy. Kamarádka mi doporučila Jógovnu, kterou mám přímo naproti práci. Lekce tam mají rozvržený do celého dne, ale já chtěla něco, co bych si mohla oddřít ještě před prací, abych pak měla už po celý den klid. Jako upřímně ženy, když tuhle větu o klidu píšu, nejradši bych se za ní profackovala, páč je to jedna z mnoha mých výsostných debilit, kterou ve své hlavě mám, ale o tom až později. Takže jsem si našla lekci s názvem ranní probuzení a těšila jsem se na své první protažení.

Tahle lekce začíná v sedm ráno a upřímně by mohla spíš nést název ranní vražda. Přesně to mi běželo hlavou prvních 60 minut skupinové jógy, kterou jsem zažila. Z tý hodiny si pamatuju asi jenom tři asány a to sice, nízký klik, pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pak tam okolo mě lidi začali dělat stojky, zazpívali óm a šlo se dóóm… Nebo teda já konkrétně do práce, ale byla jsem totálně zralá jít dóóm. Oblečení jsem měla totálně propocený a ve sprše jsem myslela, že chcípnu bolestí. Ruku jsem sotva zvedla nad hlavu, abych si mohla umýt podpaží a nohy se mi klepaly jako žirafě, která se brodí pískem uprostřed safari. V duchu jsem si říkala „A to mi má jako pomoc dosáhnout vnitřního klidu?? Svalová horečka??!! Tak to teda pěkně děkuju.“

Byla jsem naprdnutá celej den. Na to, že nedošáhnu na zem ani špičkama prstů… Co na zem, pomalu ani ke kolenům. Že mám tělo po ročním běhání bez protahování totální zkrácený, že mě všechno bolí, a že místo břišního pekáče, který by unesl celou váhu těla mám leda tak mazanec a to ze stoprocentního rosolu. A ze všeho nejvíc mě vytáčelo to, že vytoužený klid fakt nepřicházel. Nedařilo se mi během hodiny být teď a tady a proto jsem furt padala.

 Protože koncentrace a vyrovnanost je královnou jógy. Dost blbý pro někoho kdo je carevnou chaosu.

Každopádně když jsem ze sebe oklepala tu prvotní svalovou horečku, přepadla mě touha naučit se všechny ty stojky, vrány, mořský panny a další bůhví jaký asány, které jsem si ještě ten den našla na Pinterestu. A tak jsem v pátek vyrazila na svou druhou lekci, a pak v pondělí a ve středu a zase v pátek. Najednou jsem chodila třikrát týdně a ani jsem pořádně nestihla, jak se to vlastně stalo. V pátek se mnou začala chodit kolegyně z práce a občas se mnou zajde i mamka. Na instastories nahrávám jednou týdně video, kam až jsem pokročila se stojkou na hlavě a trénuju i tu vránu, která mi furt nejde. Mám z ní nehorázný modřiny na rukou a je to zatím nejbolestivější asána, kterou jsem dělala. Dokonce jsem kvůli tomu psala jedný holce na instagramu do komentářů pod ladnou fotku vrány, jak to mám udělat, abych to dokázala taky, ale bez modřin. A odpověď? „Prostě pokračuj, chce to čas, taky jsem je měla“… Znovu si říkám „tak díky“ 🙂

Jóga je proces, stejně jako život. Nejde prostě jen tak přeskočit z prvního odstavce na samý konec knihy. Nebo jako dá se to, ale přijdete o ten příběh. Jóga mě učí respektu k vlastnímu tělu. Postupně ho začínám vnímat a díky tomu i vědomě ovládat. Kolikrát mě bolí i svaly, o kterých jsem do teď ani nevěděla, že je mám. Vždycky, když stojím v sedm ráno na podložce mám pocit, jako by se zastavil čas. Nevnímám nic jenom dech, hudbu a ten moment, kdy se tělo snaží vydřet v asáně. A tady uprostřed koncentrace a dechu se nachází ten můj přiblblej klid. Protože není to tak dávno, co jsem sama sebe načapala, že při každý druhý asáně zavírám oči a jenom jsem.

Přijde mi, že honit klid je asi jako bojovat pro mír. Prostě je to totální nesmysl.

Jako budu upřímná ženy, být v klidu je pro mě hodně nepřirozená poloha. Ale velice ráda si na to zvykám. On se totiž ten jogínskej klid tak nějak rozprostře i do toho každodenního života. Najednou nedobíhám tramvaje, nespěchám ve frontě v Albertu, dýl se mazlím s Mínou a míň plánuju. A je mi takhle fajn. Běh jsem milovala, dával mi svobodou. Takovou tu fyzickou, kdy má člověk pocit, že doběhne kamkoliv a všemu uteče. Za to jóga mi dává tu psychickou, kdy vím, že nikam utíkat nemusím.

Takže těm z vás, co jste se mě ptali, jestli je jóga dřina, odpovídám, že je to mega dřina. Ale daleko víc je to o tom, co se odehrává uvnitř člověka během jógy než o tom, jestli jste vydrželi v asáně pět dechů. Protože teprve, když jste uprostřed hodiny totálně propocený a nekoncentrovaný, si uvědomíte, že jediné co vás limituje, je vaše hlava. A vy rozhodujete o tom, co dokážete a co ne.

Tak co? Namotivovala jsem vás pro jógu? 🙂 Nebo jinak, mám tu nějaké jogíny? Budu ráda, když se ozvete!

S láskou Ema

Cuketové brownies

Ženy, konečně nám začala sezóna levnějších suket a lilků. To pro mě znamená, že tyto dobroty kupuji za 40,- za kilo, nikoliv za kus 🙂 Což je podle mě hodně příjemný. Před nedávnem jsem koketovala se zdravější variantou brownies, konkrétně z červených fazolí. Nebylo to špatné, ale úplně mě to neuchvátilo. Nicméně jsem stále toužila po receptu na brownies, který bude rychlý, dobrý, čokoládový, ale přece jenom trochu lehčí a zdravější než klasická máslovo-čokoládoidní varianta. A tak mě tak napadlo vyzkoušet cukety, které jsem před tím nikdy do sladkého pečení nepřidávala. Vím, že jsem neobjevila Ameriku přátelé, protože na dortových pultech v kavárnách se můžete prakticky na denní bázi setkat s nějakou sladkou dobrotou, u které je základem právě cuketa. Brownies jsem z ní ale ještě nikde neviděla, tak jsem se rozhodla se do toho vrhnout.

Co je třeba:

2 střední cukety

1 a půl hrnku hladké mouky

1/2 hrnku cukru krupice

3 vejce

2 lžíce medu

2 lžičky skořice

2 lžičky prdopeče

1 lžička perníkového koření

1 lžička citrónové kůry

3 lžíce kakaa

3 lžíce oleje

100 g hořké čokolády

kousek másla

domácí marmeláda

hrst vlašských ořechů

špetka soli

Postup:

Nejprve si oloupeme, nastrouháme cuketu a pořádně ji odvodníme. To znamená, že z nastrouhané cukety ručně vymačkáme vodu. Potom si postavíme vodu na lázeň, ve které budeme rozpouštět čokoládu s trochou másla. Zatímco se nám čokoláda krásně rozpouští, si vyšleháme cukr, med a vejce do husté žluté pěny. Mně to trvalo ručním mixérem asi pět minut. Do pěny pak přisypeme prosátou mouku se špetkou soli a postupně přiléváme mléko. Když je směs hezky konzistentní přisypeme veškeré koření, kakao a prášek do pečiva. Na závěr přidáme olej a vše mícháme přibližně 3 minuty. Do této směsy postupně zapracujeme cuketu. Směs na těsto byla celkem tekutá, takže pokud to na vás bude moc, můžete přidat trochu mouky. Následně jsem těsto vylila na vymazaný a vysypaný plech. Po lžičkách jsem na těsto kapala marmeládu a roztavenou čokoládu. Pokud vám vadí, když je buchta hodně mokrá, marmeládu vynechte 🙂 Potom jsem zasypala plech drcenými ořechy a dala péct na 180 stupňů. Brownies bylo za 35 minut hotové a dokonale provonily byt. Je jasný, že se to od klasických brownies liší, jelikož v něm nejsou velké kusy čokolády (ty si ale do těsta můžete přidat). Na druhou stranu mi na nich vyhovuje, jak jsou vláčné, čokoládové a zároveň sladké, i když v nich tolik cukru není. Není to žádná dietka, takže nečekejte, že po jednom kusu brownies shodíte 10 kilo ženy 🙂 Nicméně je to rozhodně zdravější varianta oproti klasickým. Tak co, vyzkoušíte je během víkendového pečení? 🙂 Budu ráda, když se pochlubíte s výsledkem.

S láskou Ema

 

 

10 mužských evergreenů

Už delší dobu tu nebyl článek zaměřený na muže, což? 🙂 Trošku jsem se teď od tématu vztahy odklonila, páč nemám momentálně co k řešení. I když nějaký ty fleshbEX se vždycky najdou a třeba zase i časem něco málo na tohle téma přijde. Každopádně teď bych se s vámi ráda podělila o pár hlášek, které jsem vypozorovala, že muži velice často a rádi používají. A bez ohledu na to, koho mají zrovna vedle sebe, je používají prakticky napříč celou vztahovou kariérou. Poznáváte v nich toho svého? 🙂 Já teda rozhodně!

1. Hmmm..

Aneb všeobjímající a zároveň uznalé „hmmm“ je vyjádřením toho, že vám momentálně nevěnuje příliš pozornosti, jelikož se mu hlavou pravděpodobně honí něco úplně jiného. Je to něco, co slyšíte téměř denně a asi nemá smysl, se za toto na muže zlobit. Konec konců já taky často odpovídám na mužovo nadšené sdílení sportovních výsledků jenž zrovna probíhají v televizi právě všeobjímajícím „hmmm“ 🙂

2. Mám to pod kontrolou

Tohle je moje nejoblíbenější chlapská hláška a chcete vědět proč? Inu když jsem byla ještě mimino vozící se v kočárku, tak nás (mě a tátu) vyslala mamka na malou procházku. Taťka jí chrabře sdělil, že má vše naprosto pod kontrolou, a ejhle, zatímco stál v chodbě a přivolával výtah, kočárek už se valil ze schodů i se mnou. Nic se naštěstí nestalo, ale je vám asi jasný, kde jsem přišla k tomu, že jsem tak praštěná 🙂 Každopádně význam tohoto mužského tvrzení znamená to, že v tu chvíli nemá pod kontrolou absolutně nic, ale moc rád by si přál, aby to tak bylo.

3. Ale moje máma…

Za větu začínající těmito slovy by doslova zabíjela asi každá z nás. Dokonce jsem měla tu čest s mamanem obecným, kde byl tenhle úvod snad na začátku každé naší konverzace a upřímně se ve mě vařila krev. A proto jsem se vážně musela zasmát, když jsme měli před pár dny u našich rodinou oslavu a přítelkyně mého bráchy se na měj krapet zlobila za to, že jí zkritizoval Míša řezy. Jako klobouk dolů před ní, protože ani já se do těhle náročnějších věcí nepouštím. Ale ona sebrala odvahu a rozhodla se svému milému udělat moučník, o kterém ví, že ho zbožňuje. A odměna? „Jako je to dobrý Sabinko, ale moje mamka to dělá jinak. Proč jsi jí neřekla o recept?“ Se divím, že ho v tu chvíli nezabila a rozhodně by k tomu měla moje nejvyšší požehnání. Já zažila něco podobného před pár lety, když jsem bývalému (mamanovi) pekla narozeninový dort. Od božího rána jsem lítala jak kráva po vesnici a sháněla čerstvé ovoce, máslo a další blbosti na pečení, abych si večer vyslechla, že je dort sice fajn, ale že jeho máma do něj dává ještě marmeládu 🙂

4. Neboj, opravím to

Zde jsem si muže rozdělila do tří pomyslných kategorií a to sice kutil, pseudo-kutil a ignorant. Kutil je typ muže, který je manuálně a technicky celkem zručný, nicméně oprava dané věci sebou nese také hodiny strávené prací, nadávkami a to vše za doprovodu pár lahví piva. Nicméně kutil se vždy dobere konce a na jeho opravy je celkem spoleh. Což se úplně nedá říci o pseudo-kutilovi. Ten by totiž byl velice rád zručný a zastával roli „muže opraváře“ nicméně na to prostě nemá a tak danou věc místo opravy ještě více dojebe a následně zazní hláška číslo 5. Co se týče ignoranta, ten vady v domácnosti a vaše neustále prosby o opravu naprosto ignoruje. A to nejspíše do té chvíle dokud mu něco nespadne na hlavu nebo mu UPC neodpojí sportovní kanál. Pak se uchýlí k řešení a to sice, že volá přítele na telefonu (někoho z kámošů kdo je kutil).

5. Já za to nemůžu!

Ženy, tak to prostě uznejte, že ať se stane cokoliv, on za to fakt nemůže! 🙂 Konec konců je vždy chyba na obou stranách a to jak na straně ženy, tak na straně tchýně.

6. Když já se s tebou cítím tak uvolněný

Toto je prdový a krkací evergreen, každýho chlapa, který rád doma upouští páru, i když má ženskou vedle sebe. Čím jiným by to asi tak mohli pánové obhájit než tímhle naprostým klišé.

7. Jsi naštvaná?

Tahle otázka vždy zazní po ženské hlášce „Víš co? Dělej si co chceš“ a nebo ve chvíli, kdy žena nepromluví déle než pět minut. Já osobně tuhle větu fakt nesnáším, a je v podstatě jedno jestli se mě ptá máma, kámoška nebo přítel. Páč když už se na to někdo ptá, tak má pocit, že mám důvod být naštvaná a pokud jsem do té doby naštvaná nebyla tak rozhodně po téhle otázce budu 🙂

8. A je v tom maso?

Prostě ať uvaříte cokoliv, vždy přijde otázka na to, jestli do pokrmu dáte maso, případně jaké. Tohle je věc na kterou jsem si už tak nějak zvykla, že jídlo bez masa prostě není jídlo a u mužů je to pochopitelné. Proto prostě občas udělám masovou a bez masou variantu. Blbý ale je, když si chcete dát na oběd třeba ovocný knedlíky. To se vždy dozvím, že to přece není oběd ale dezert 🙂

9. Jdu na jedno

V tomto případě je ženy úplně jedno jestli máte doma dělníka nebo vysokoškolsky erudovaného inženýra. V závěru stejně zjistíte, že váš muž jaksi neumí počítat, páč z jednoho se v matematickém světě piv stává tři až pět.

10. Dopiju a jdu

Tady se musím mužů zastat. Většinou totiž přesně nespecifikují, co dopijí a pak jdou. Proto možná vy máte pocit, že když říká „dopiju a jdu“, že myslí to rozpité pivu… pravděpodobně však myslel načatý sud za barem 🙂

 

Tak co ženy, pobavily jste se? 🙂 Napište mi pod článek, se kterým bodem se nejčastěji setkáváte u vašich mužů a příště bychom mohly třeba společně vymyslet 10 ženských evergreenů 🙂

Emča

Výlet do Osla

Je pátek a já jsem celkem nervózní. Nahrávám instastories o tom, že za pár hodin letím poprvé sama letadlem, konkrétně do Osla. Hlavou se mi honí myšlenky typu, že jsem si vážně měla dát bacha, když jsem objednávala letenky. Spletla jsem si totiž časy odletu, konkrétně AM a PM. Jinými slovy jsem byla přesvědčená, že na sever odlétám v pátek ráno a odlétala jsem v pátek večer. Svou hloupostí jsem se připravila o jeden den v Oslu, na druhou stranu, to bych nebyla já, abych si něco krapet nezkomplikovala 🙂 A tak jsem se v deset večer ocitla sama na ruzyňském letišti, kde začíná náš příběh ovoněný kávou, skořičí a štiplavým severním vánkem 🙂

V listopadu jsem se po letech potkala s Terezkou z blogu Sweet Melange. Málokdo ví, že právě díky ní bloguju 🙂 Stala se mi před čtyřmi lety insiprací a díky osobnímu setkání, které tenkrát proběhlo, vznikla tahle stránka. Nicméně v listopadu jsme se bavily o jiných věcech než o blogování. A to sice o životě jako takovém, o rodině, karmě a dalších věcech, které jsme měly s Terezkou více či méně společné. Když jsme dopíjely kávu ve Spižírně řekla „Klidně za námi někdy přijeť do Osla na návštěvu. Třeba se časem vrátíme do Česka a nebude se ti pak chtít“. Upřímně jsem nad tím v duchu mávla rukou, protože mě sever nikdy moc nelákal a o Oslu jsem věděla maximálně to, že si tam každý rok dává Terka někde na mole zmrzku a že jednou ročně mávají norskými vlaječkami na náměstí 🙂 Prostě hlavní tok informací jsem měla z jejích instagramu a blogu. Nicméně než jsem dojela tramvají domů se mi to rozleželo v hlavě. Vzala jsem do ruky telefon a napsala „Myslíš to vážně, že bych mohla přijet?“ Odpověď byla více než pozitivní a tak se zrodil plán návštěvy severu. Rozhodla jsem se pro jaro, konkrétně březen nebo duben a to hlavně kvůli počasí. A nakonec se ukázalo, že to byla skvělá volba.

Do Osla jsem doletěla před půl jednou ráno a stihla jsem tak předposlední Flytoget do Osla. Je to extrémně předražený vlak z letiště do města, ale co na to říct, že? Prostě za blbost se platí. Lístek stál kolem 180 NOK (to jsou prosím pěkně norské koruny, ale já pořád vidím bramborové noky z Pelíšků). Člověk musí počítat s tím, že v Oslu je všechno krát tři v přepočtu na naše. Takže si asi dokážete spočítat kolik mě tahle dvacetiminutová sranda stála 🙂 Každopádně k Radanovi a Terezce jsem dorazila kole čtvrt na dvě ráno. Vyčistila jsem si tedy zuby a šla spát.

V sobotu ráno mě s úsměvem na tváři uvítal Radan, Terezka totiž byla v práci a já se připravovala na to, že sobotní dopoledne strávím cajdáním po městě. Radan mi ale nabídl společnost a já to více než uvítala. Znala jsem ho totiž doteď pouze z Terčiných článků nebo z vyprávění. A musím říct, že je velice osvěžující jít se jen tak projít s někým, s kým na první pohled nemáte nic společného. Ten brainstorming ideí, názorů a informací nejen o Osle vstřebávám ještě teď.

Strávili jsme v rozhovoru téměř celý den až do čtvrté odpoledne, kdy se mě ujala Terezka. Měla jsem v plánu točit vlog a to sice podobným stylem jako v Londýně. Po pár hodinách mě ale tahle vize přešla, protože jsem na sobě cítila, že potřebuju vypnout… a to tak, že úplně. Že si chci naplno úžívat norskou kulturu, krásný počasí, povídání o životě, o hygge, popíjení kávy a prostě to samovolné bytí. Odpoledne jsme s Terezkou vyjeli na Holmenkollen, což je taková dominanta Osla. Je to skokanský můstek vysoko se tyčící nad Oslem a bylo odtamtud krásně vidět, jak je Oslo vlastně městem v lese. Celkově mě dostalo, jako jsou Norové k životnímu prostředí šetrní.

Třídí odpad tím nejpoctivějším způsobem, na různé druhy odpadu mají různě barevné tašky a místní červené autobusy dokonce jezdí na bio odpad 🙂 Každé páté auto je Tesla a celkově zde maximálně podporují elektromobily, ty klasické se tu místním řidičům pěkně prodraží a je to zde považováno za velký nadstandart. Když jdete po ulici a dostanete žízeň, můžete zaplout do jakékoliv místní kavárny a natočit si vodu do skleničky přímo z kohoutku u kávového baru. Někde vám dají i na vybranou jestli chcete perlivou nebo neperlivou. Neplatíte za to ani korunu, osvěžíte se a nemáte tudíž ani potřebu kupovat vodu v plastových láhvých. A ještě, co se týče vody musím říct, že ta v Osle je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy pila 🙂 Co se týče městské hromadné dopravy, ta funguje naprosto skvěle. Mají celkem přehlednou síť metra, k tomu tramvaje a autobusy. U speciálních automatů si můžete vybrat z různých druhů jízdenek, já si koupila 24 hod za 90 NOK. Jako můžete i risknout jet načerno, což jsem (přiznám se) i udělala, a to sice když jsem v noci jela jednu zastávku metrem. Ale přes den jsem si to pak nedovolila.

Večer nám Radan uvařil hovězí polívku, my zasedly s Terezkou ke stolu a do noci jsme si všichni tři povídali. Hlavně tedy o filmech a knížkách, takže mám teď celkem dlouhý seznam materiálů k prostudování 🙂 Moc jsem si to užila, takovou tu hezkou přátelskou pohodu. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby všechny moje starosti zmizely a zbyla jenom ta příjemná nálada.

V neděli ráno jsme si dali společnou snídani. Dávali jsme si dobroty z kavárny, ve které Terezka pracuje a musím říct, že místní čokoládový dort je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy jedla 🙂 Radan se pak vydal za kamarádem a my měly s Terkou celé odpoledne pro sebe. A tak jsme chodily po městě a mým jediným konkrétním cílem, této procházky byla zmrzlina, a to sice ne ledajaká zmrzlina, ale zmrzlina s velkým Z. Prostě jsem chtěla tu, kterou si Terezka každý rok dává na Aker Brygge a její fotku přidává už pár sezón na instagram. Takže jsme si jí asi po dvou hoďkách strávených venku koupily, sedly si na dřevěné schody na mole a asi tři hodiny si povídaly snad o všem možném. Upřímně to bylo jedno z nejhezčích odpolední, které jsem kdy s nějakou kamarádkou strávila 🙂 Terezka mě pak vzala ještě na chai latté do kavárny Pust a bylo to moje první chai latté vůbec. Musím říct, že mi to chuťově trošku připomínalo sahleb a moc mi to chutnalo. Nevíte někdo z vás kam na dobré chai latté v Praze? 🙂 Budu ráda za tipy v komentářích.

Večer jsme strávily s Robertem a Markétkou, což jsou přátelé Terky a Radana. Robert je naprosto úžasný šéfkuchař v jedné asijské restauraci přímo v Oslu a připravil nám naprosto luxusní sushi. Dokonce jsem si i zkusila si něco uplácat 🙂 No nestojí to ani za řeč, ten můj výtvor, ale bylo fajn se podívat na pár triků jak na to. Povídali jsme si, jedli sushi, Terezka si hladila bříško (pro ty z vás, co to neví, tak Terezka je těhotná, takže si hladila bříško kvůli tomu, ne proto, že byla přejezená 🙂 ) a všechno to bylo vážně moc fajn. Po dlouhé době jsem vystoupila ze své komfortní zóny, seznámila se s jinými lidmi a vyslechla i jiné názory než od lidí z mého okolí. Mám takový pocit svěžího vánku v mých myšlenkách, který tam už dlouho chyběl. Někdy se totiž člověk ve vlastní mysli točí pořád dokola, dělá ty samé věci, každý den a zapomene na to, že jde věci dělat i jinak… že jde i myslet jinak. Ne že by to člověk nevěděl, jen mu to ta rutina vymeje z hlavy, ty jiné možnosti. Takže jsem ráda, že mi Terka z Radanem po delší době zase otevřeli oči 🙂

Dneska už sedím na gauči, píšu tyhle řádky a na internetu si vyhledávám recept na cinnamon buns a na to, jak mít doma taky trochu toho hygge. Co naplat, že venku všechno kvete a hygge se váže spíše k severu a k zimě, je mi to jedno. Prostě to chci taky 🙂 Chci část Osla u sebe doma, toužím víc přemýšlet nad přírodou než nad tím jak vydělat peníze. Chci vidět víc toho dobrého, co v české povaze zůstalo a nevěnovat pozornost negativismu. Budu si teď číst všechny ty knihy na doporučení a koukat na filmy (v našem hygge potažmo Ikea stajl obýváku 🙂 ). Mína mi spokojeně vrní na klíně a je ráda, že jsem doma…

Nic, jdu zadělat na ty skořicový šneky a vybalit kufr. Mějte fajn den a cestuje… Cestujte, co nejvíc to jde. Nasávejte jiný názory, kultury, vůně a chytněte se každé příležitosti a nabídky za někým někam vyrazit. Protože, věřte mi, že to stojí za to 🙂

S láskou věnováno Terezce a Radanovi

Ema  a Mína

První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý

Můj první půlmaraton

Probudila jsem se s lehkou nervozitou do sluncem zalitého rána. Pět let jsem měla v hlavě sen a tohle ráno jsem si ho hodlala splnit. Čekala mě moje první pražská půlka a já vůbec netušila, co od toho mám očekávat. A upřímně i přes mou hodně bujnou fantazii to předčilo veškeré moje sny 🙂 Jak to vlastně celé začalo? Inu to jsem takhle chodila před pěty lety s jedním chlapcem. A jednu krásnou slunečnou jarní sobotu jsme se procházeli po Letné. Všude okolo nás šustily stanioly, lidé seděli v trávě s úsměvy od ucha k uchu a na krku se jim pohupovala medaile. Podívala jsem se tenkrát na svého milého a ptala se, co to je za akci. On odvětil, že je to nejspíš pražský půlmaraton.

Ta atmosféra mě nadchla už tenkrát, ale k běhání jsem měla asi stejně daleko jako je to z Prahy do Austrálie 🙂 Jinými slovy, tenkrát jsem neběhala, ani jsem nesportovala. Fitko pro mě bylo sprostý slovo a vrcholem mého jídelníčku byl nakládaný hermelín a dva litry piva každý pátek v jedné z žižkovských hospod… A právě tam na té Letné jsem si řekla „holka, pojď to změnit“. Ta myšlenka mě zcela ovládla a toužila jsem po tom, zaběhnout si to společně. Můj tehdejší milý nadšení nesdílel a paradoxem bylo, že hned den na to jsme se rozešli. Tohle vlastně byl poslední hřebík do pomyslné vztahové rakve, kde každý takový hřebík představoval další věc, ve které jsme byli totálně odlišní. On zůstal zaseknutý ve svém životním stylu a já ho od té doby totálně změnila. Začala jsem pomalu ale jistě běhat, cvičit a stravovat se úplně jinak, než jsem do té doby znala. Učila jsem se vnímat svoje tělo a reagovat na jeho potřeby. A neustále jsem měla v hlavě vidinu toho sluníčka, staniolu a medaile 🙂 Byla to dlouhá cesta než jsem se konečně postavila na start a nebudu lhát, že mě to nestálo trochu dřiny a odříkání. Ale dne 7.4.2018 nastal den D a já se konečně postavila na statovací čáru.

Mára pro mě zařidil i takový malý „podpůrný tým“ :), který se skládal z našich přátel, takže nás na start nakonec jelo pět plus pes Koudy. A zatímco se moji kamarádi cpali snídaní v KFC v Kaprově ulici, mě pohlcovala nervozita. Budu teď hodně upřímná – nevěřila jsem svým vlastním nohám, že to uběhneme. Začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že jsem nikdy tak dlouhý běh neběžela. Nicméně v tu chvíli vážně nebyl čas na nějaké sáhodlouhé mentální a oduševnělé pochody, páč jsem se ani nenadála a už jsem stála v koridoru K na startu.

Energie a síla davu je někdy vážně neuvěřitelná. Totálně vás to pohltí, všichni tleskají, radují se, plácají si po ramenou jako kdyby to už dávno měli za sebou. Fotí se, povídají si a očkem se poohlíží po tričkách stejného běžeckého klubu ze kterého jsou oni sami. Finální odpočítávání začalo a pomalu se začínala rozeznívat Vltava od Smetany. Neměla jsem běžeckého parťáka ani klub, se kterým bych sdílela nadšení… běžela jsem pro sebe a za sebe 🙂 Běžela jsem pro ten pětiletý sen, který jsem si v hlavě chovala od té prosluněné jarní soboty.

První pocity po startu? Naprostá trága. Dav, který jsem před necelou minutou obdivovala, mě náhle začal doslova vysírat. Páč v něm nebylo k hnutí, takže jsem první kilometr spíš šla než běžela. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že to takhle asi bude celou dobu, ale naštěší se to semeniště běžců během pár minut rozuteklo a já si mohla začít naplno užívat závod 🙂 A bylo to naprosto úžasný. Sice si občas člověk musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil, nebo aby na něj nepřistál sopel od sousedního běžce, který si zrovna odfrkával, ale jinak dobrý. Na dvanáctém kilometru byla dokonce běžecká svatba 🙂 Celkově zde o zvláštnosti nebylo nouze, potkala jsem běžící ovoce, lidi s helmou z antické Sparty, běžce s afro parukou na hlavě, běžecké páry se stejnými tričky (něco jako „Já jsem běžec Pája a běžím s Luckou“ a „Já jsem běhna Lucka a běžím s Pájou“ 🙂 ). Bylo super vidět, jak si to všichni užívají, pomáhají si při občerstvování, půjčují si žínky na osvěžení a podporují se v tom, aby to dotáhli až do konce. Jsem totiž přesvědčená o tom, že minimálně čtvrtina lidí, by to v reále, kdyby běželi sami, nikdy neuběhli (včetně mě). Ale ta síla lidí vedle vás, je tak nakopávající, že vás to prostě donutí makat i když už vnitřně chcípáte 🙂

A věřte mi, že já chcípala… Obzvlášť na sedmnáctým kilometru, kde ležela totálně schvácená a napůl v mdlobách vyřízená závodnice přibližně v mém věku. Sama jsem pak poslední kilometry měla co dělat, abych to dotáhla. Konečných 400 metrů jsem ale proběhla ve sprintu, protože jsem chtěla vytáhnout čas pod dvě hodiny. A výsledek? Nakonec jsem zaběhla čas 2:00:18, což je podle mě hodně slušný 🙂 No a závěr? Dostala jsem svůj vysněný staniol a medaily a hrdě kráčela za rodinou a přáteli vstříc vidině odpoledního steaku. Podpora všech byla neuvěřitelná, jak mých známých či neznámých lidí. Tisíce úsměvů ztracených v davu, svítivé oblečení a tenisky tvořící dunivou ozvěnu na asfaltových cestách. Celé centrum se na pár hodin zastavilo, i když bylo vlastně v pohybu. Pro mě to byl jeden z takových těch „wow-momentů“, které zažijete jen párkrát za život. Takže jestli někdo z vás má nějaký podobný sen, puste se směle do toho. Protože ten zážitek stojí určitě za to 🙂

S láskou Emča v teniskách

Foto by Štěpán Černý